JAK TO VŠE ZAČALO

V roce 2007 přišla do naší třídy na základní škole v Praze Zličíně paní Alice Nabeta z Ugandy. Doma paní Alice pracuje jako školní inspektorka a v Evropě dokončovala své magisterské studium a psala diplomovou práci o integraci postižených dětí do běžných škol. V naší třídě máme integrovaného Lukáška s Downovým syndromem, a tak jsme byli Alici doporučeni. Na návštěvu z tak daleké země jsme se dobře připravili a moji dceru Kláru jsme požádali, aby překládala. Žáky velmi zasáhlo, v jak nelehkých podmínkách ugandské děti žijí a učí se, a proto se všichni velmi rychle a spontánně rozhodli, že svým africkým vrstevníkům budou v rámci svých možností pomáhat. Přestože naše základní škola má pouze první stupeň a do jejích pěti tříd chodí asi osmdesát žáků, svým nadšením jsme brzy nakazili všechny okolo a dnes pomáhají nejen všechny děti, ale i zaměstnanci, rodiče a mnoho dalších, kteří se o našem snažení doslechli. Dcera Klára dokonce založila občanské sdružení, vtiskla projektu tvář a organizuje na podporu ugandských dětí různé benefiční akce. Z Alice se za její pobyt strávený v Praze stala naše rodinná přítelkyně a dnes koordinuje projekt přímo na místě.

Mgr. Jana Šajmovičová
(Ze školního časopisu Tahák, napsáno v roce 2009)

Na světě existuje pět světadílů. Česká republika leží v Evropě. Kde leží Evropa asi všichni víte. Světadíl, o který jsme se začali více zajímat, se jmenuje Afrika a v Africe leží stát Uganda. Je to vnitrozemský stát, který leží na rovníku a je třikrát větší než naše republika. Svahilsky se tento stát jmenuje Jamhuri Ya Uganda. Chtěli byste vědět, proč se zajímáme právě o tuto zemi? Všechno začalo v úterý 5. června roku 2007. To jsme v naší třídě uvítali paní Alici Nabetu z ugandské vesnice Wakitaka, která se přišla podívat, jak se učí české děti, protože je také učitelka. Mohli jsme se jí ptát na různé otázky, například jak se v Ugandě žije. Zjistili jsme, že ugandské děti jsou ve škole téměř celý den a většinou nemají ani žádný oběd. Školní docházka je povinná, přesto ale některé děti do školy chodit nemohou, protože nemají peníze na učebnice a uniformu. Jejich život je celkově o moc těžší než ten náš. Bylo nám jich líto, a tak jsme se rozhodli, že jim zkusíme trochu pomoci. Abychom mohli svůj plán uskutečnit, nacvičili jsme na vánoční besídku divadelní představení Josef a jeho bratři. Diváky jsme pak poprosili, aby nám svým dobrovolným vstupným na tuto akci přispěli. Podařilo se nám vybrat 5 880 korun a ty jsme poslali do Wakitaka Primary School, aby za ně škola mohla dětem koupit potřebné pomůcky. Přidali jsme dokonce dopis pro ugandské žáky, který jsme napsali s pomocí paní učitelky v angličtině. Od té doby pořádáme podobné akce pravidelně a jsme na naše aktivity velmi hrdí. Na velikonoční čajovně jsme například zahráli příběh o Mojžíšovi a na zahradní slavnosti jsme nabízeli výrobky spolu s květinami, které jsme sami vypěstovali. Každému, kdo nám v našem snažení pomáhá, moc děkujeme.

Žáci ZŠ Zličín
(Ze školního časopisu Tahák, napsáno v roce 2008)

škola wakitaka

Wakitaka je vesnice, která se nachází ve východní části afrického státu Uganda, 85 km od hlavního města Kampala a 5 km od města Jinja. Je známá pro svou krásnou přírodu s kopci, které vesnici obklopují. Nachází se kousek od Viktoriina jezera, 10 km od prameniště Nilu a v blízkosti Bujagali vodopádů. Význam slova Wakitaka v jazyce Lusoga je zemina a oblast dostala toto jméno proto, že místní půda je velmi lepivá a když prší, všudypřítomné bahno je lepkavé do té míry, že se nepohnete téměř o metr.

Základní škola Wakitaka je škola pro dívky a chlapce ve věku od pěti do patnácti let. Ve škole, kde studuje přibližně na tisíc žáků, učí pouze pětadvacet učitelů. Vzhledem k dlouhotrvající nestabilitě regionu a velkému rozšíření nemoci AIDS je situace dětí i dospělých nelehká a kvalita škol často velmi tristní. Skrze projekt Wakitaka se snažíme o zkvalitnění školní výuky a již od roku 2007 posíláme škole finanční příspěvky na vylepšení jejího standardu. Veškeré naše kroky nejprve důkladně probíráme s koordinátorkou Alicí a vedením školy, protože naše představy o tom, co by škole nejvíce pomohlo, mohou být často velmi zkreslené. Po zvážení tudíž většinou necháváme rozhodnutí na zaměstnancích školy.

proč právě vzdělání

Přístup ke vzdělání patří mezi základní lidská práva jmenovaná Všeobecnou deklarací lidských práv. Přestože se celosvětová situace v posledních letech zlepšuje, stále ještě více než 100 miliónů dětí nemá přístup ani k základnímu vzdělání. 97% z nich žije v rozvojových zemích, přičemž 60% z nich jsou dívky.

Existuje názor, že chudoba ve světě je vytvořena uměle. Že nepatří k lidské civilizaci a tudíž je možné současný stav změnit. Průzkumy potvrzují úzký vztah mezi přístupem ke vzdělání a zlepšením sociální situace. Například napříč subsaharskou Afrikou, ve které je situace nejhorší, 37% dětí školou povinných do školy vůbec nechodí. Je třeba zvýšit všeobecnou úroveň vzdělanosti a dát chudým lidem příležitost, aby mohli změnit svůj život. Nancy Birdsall ve studii Toward Universal Primary Education: Investments, Incentives, and Institutions uvádí, že lidé, kteří neumějí číst a psát, mají nízké sebevědomí a nejsou rovnocennými partnery ostatním vrstvám společnosti. Neumí si v obchodě přečíst cenu zboží a mohou být snadno ošizeni. Jsou snadněji manipulovatelní, například při volbách nebo při “podpisu” (otiskem palce) nevýhodné smlouvy (např. půjčky s nadměrnými úroky), jejíž správnost nemohou ověřit. Rodiče bez vzdělání nemotivují své děti ke studiu, takže mnoho z nich ukončí školní docházku předčasně nebo ji vůbec nezahájí. Negramotní lidé mají také horší podmínky k získání práce. Pro lidi, kteří neumějí číst, psát ani počítat, existuje jen málo zaměstnání a pokud ano, je to práce velmi špatně placená. Nedostatek vzdělání je tedy většinou rozsudkem k životu v chudobě. A pokud se chudobu v rozvojových zemích nepodaří výrazněji snížit, bude mít i nadále značně destabilizující dopad na celosvětovou politickou i bezpečnostní situaci. Bída se totiž stává podhoubím pro kriminalitu i mezinárodní organizovaný zločin.

Extrémně chudí lidé jsou často objektem obchodu s lidmi, dětskými otroky a planá naděje na lepší budoucnost vede k migraci z venkova do městských slumů či mezi státy a kontinenty.

Ve vzdělání jde o mnohem více než jen o to být přítomen ve škole a získávat objektivně měřitelné dovednosti a znalosti. Vzdělání umožňuje člověku používat informace, které mu pomohou řídit vlastní život podle svých představ, zdokonalovat výsledky své práce, činit zodpovědná rozhodnutí a orientovat se ve světě, v němž žije. Vzdělání má jedinečnou povahu. Nemůže být, na rozdíl od ostatního movitého i nemovitého majetku, jeho “majiteli” odebráno. Má za následek posílení osobnosti člověka, což ovlivňuje jeho sociální i ekonomické chování, a tím pádem může být spouštěcím mechanizmem širších společenských změn. Kvalitní vzdělávání chudých vrstev je tudíž klíčem pro radikální společenskou proměnu, které je v dnešním světě tolik potřeba.

Mgr. Klára Kappala
(Úryvek z diplomové práce z roku 2009 – Klára Kappala: Adopce na dálku)

lidé wakitaky

Mgr. Klára Kappala
Zakladatelka

Mgr. Jana Šajmovičová
koordinátorka v čr

Mgr. Alice Nabeta-Igeme
koordinátorka v ugandě

Ing. Lenka Kryglová
spoluZakladatelka

Petr Švec
spoluzakladatel

Denisa Alexandra Černá
účetní

VÁCLAV MICHALEC
WEBMASTER

Michaela Švecová
tým wakitaky

Miroslav Špálek
tým wakitaky

ANEŽKA HARUDOVÁ
TÝM WAKITAKY

Zuzana Dufková
tým wakitaky

jakub macháček
tým wakitaky